- 14.8.2018
Smrt ve službě vlasti dokázala národ alespoň na chvíli sjednotit. Emoce ale brzy vyprchají, důležité je, abychom začali přemýšlet o tom, zda a za co jsme sami ochotni společně bojovat. Článek pro Hospodářské noviny napsal podplukovník Otakar Foltýn, který v současné době působí na Generálním štábu AČR.
Před několika dny padli v Afghánistánu další čeští vojáci. Nechme teď stranou, proč se mezi upřímnými projevy soustrasti na sociálních sítích objevují i vzteklé výkřiky urážející mrtvé. To by snad mohli vysvětlit psychologové či psychiatři. Namístě je položit si důležitější otázku: Jaký má vlastně česká společnost vztah ke svému státu, a tedy i armádě? Profesionalizace armády kromě lépe vycvičených a odhodlaných specialistů totiž přinesla i jeden ne zrovna žádoucí efekt. Armáda se „odtrhla“ od společnosti, brzy se zapomnělo, že ti profesionálové by byli jen jakousi první hrází, pokud by se republika ocitla v přímém vojenském ohrožení. Bránit bychom se samozřejmě měli, to jednoznačně vyplývá z průzkumů veřejného mínění. Ten, kdo to udělá, jsou přece profesionálové v armádě. Jenže obrana státu a především hodnot, na kterých stojí, nikdy nepřestala být věcí celé společnosti. Ta se ale mylně domnívá, že hrozbu bychom sdíleli společně se spojenci, a tudíž stačí k jejímu řešení nasadit jen armádu.
Malá profesionální armáda sama stačí jen v případě operací podobných těm proti islamistům ve vzdáleném Afghánistánu. Pro ně vojáci musí mít přinejmenším politickou podporu, potvrzenou mandátem od parlamentu, který je ve své většině přesvědčen o prospěšnosti mise. To ale samo o sobě nijak silné pouto mezi armádou a společností skutečně nevytvoří. I samotná zkušenost z nasazení v ozbrojeném konfliktu, což je prakticky nepřenositelný zážitek, vojáky civilistům ještě více vzdaluje.
Cítíme, že armádu potřebujeme, ale nevíme proč
Jakkoliv lidé přijímají jako fakt, že armádu mít musíme, je to spíše proto, že ozbrojenými silami disponují prakticky všechny státy, než že by skutečně rozuměli tomu, proč je důležitá. Jak tedy vysvětlit, k čemu ji potřebujeme?
Chtělo by se věřit, že občanům státu, jehož předchůdce Československo mělo armádu ještě předtím, než vzniklo, stačí odkaz na legionáře z první světové války nebo vzpomínka na vojáky ze zahraničního odboje proti nacistům. Ti mimochodem bojovali také v rámci spojeneckých armád a mnohdy se rvali s nepřítelem ještě dál od vlasti než dnes naši vojáci v Afghánistánu, takže ani to vlastně není až tak nová situace.
Svým způsobem dobrou zprávou je, že drtivé většině občanů odkaz na uvedené tradice zjevně skutečně stačí k tomu, aby přijali fakt, že muže a ženy v maskáčích potřebujeme. Cítí, že třeba u Bagrámu se svým způsobem bojuje i za to, že u nás žijeme v bezpečí. To je dobře a díky za to. Jenže samotný pocit nestačí, protože zdaleka ne každý si nutnost mít armádu umí racionálně vysvětlit. Přesvědčení založené jen na emoci, a ne na racionálním základě je velmi zranitelné, změnit ho rychle může probuzení jiné emoce. Dokud nebudeme schopni zajistit, aby základní kameny sounáležitosti občana a státu stály na informovanosti, budeme stále čelit velké hrozbě. Tedy že využitím moderních technologií a poznatků sociální psychologie dokáže někdo přeprogramovat pozitivní emoce na destruktivní nástroj zneužitelný proti vlastnímu státu.
Zjednodušené mýty, překrucování historie
Máme za sebou celá desetiletí, během nichž se vytvářely různé zjednodušené mýty a i překrucování historie za totality v nás zanechalo hluboké stopy. Mimo jiné převládl svým způsobem pohodlný dojem, že jsme přece byli vždy oběťmi. Jenže stylizování se do role oběti není zrovna ten nejlepší způsob, jak se postavit příštím hrozbám. Zvláště když nebezpečí blížícího se ohrožení nemusí být hned patrné, ba dokonce je nemusíme rozpoznat, ani když už nastane. K tomu přidejme zejména historickými okolnostmi vypěstované kverulantství, to, že na stát nahlížíme jako na něco, co je třeba držet si od těla, nevěřit tomu, v soukromí na to nadávat a případně to čas od času trochu pumpnout.
Nijak také nepomáhá to, jak se díváme na politiky. Ne jako na (v ideálním případě) odpovědné služebníky státu, ale jakousi specifickou skupinu „oni“. Nemalá část lidí, kteří vyjádřili upřímnou lítost nad smrtí našich vojáků, neopomněla dodat, že za to mohou ti, kteří je poslali – tedy právě politici. Ve skutečnosti jsme je tam vyslali my všichni. My všichni tvoříme tento stát, my všichni jsme Česká republika. Nyní máme nejlepší příležitost v historii podílet se na správě svých záležitostí, své země. Přesto je současná společnost hluboce rozdělena.
Významný český historik Josef Pekař v roce 1925 napsal: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.“ Přesně to se nám nyní děje. Když chybí ochota k umírněnosti, je stále těžší hledat něco, čemu lze věřit a na čem se většina společnosti skutečně shodne.
Malý hráč potřebuje co nejpropracovanější strategii
Zoufale nám chybí vzdělávání v oblasti informační a kybernetické gramotnosti, ale především i v tak na první pohled prosté věci, jako je porozumění základním principům fungování státu. Nemalá část občanů – včetně politiků, kteří jsou za to na rozdíl od občanů placeni – by měla problém vysvětlit, k čemu je například ve státě dobrá dělba moci. Nebo že výhoda demokracie nespočívá primárně v efektivitě, s níž jsou přijímána rozhodnutí (to naopak autokracie mnohdy zvládají výrazně rychleji), ale v kvalitě vládnutí a pravidelném hladkém předávání moci.
Jako by nám též chybělo povědomí, že téměř každý může být dobrým i špatným člověkem a záleží na spoustě okolností, zda se nenápadně stáváme špatnými a porušujeme možná nejdůležitější biblické přikázání: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ Teprve na těchto základech totiž můžeme stavět, budovat tradice, patriotismus a sounáležitost se státem.
Nad velkými hráči už nestojí žádný rozhodčí
Nejenže takové základy nestavíme, či je přeskakujeme, ale selháváme i v čistě emotivním přístupu ke své sounáležitosti se státem. S citem pro ni se v nás střetává pokřivená, i když na první pohled pochopitelná představa založená na dojmu, že jako malý stát a s ještě menší armádou nejsme schopni prosadit své národní zájmy, a je tedy vlastně zbytečné tyto zájmy definovat, nebo dokonce prosazovat. To je pochopitelně zásadní omyl, skutečnost je přesně opačná. Malý hráč musí mít naopak velmi propracovanou strategii pohybu na hřišti, kde pravidla určují hráči velcí. Není to jistě úplně fér, ale nad velkými hráči už nestojí žádný rozhodčí, který by měl sílu vynutit dokonale čistá pravidla. A tak se raději upínáme ke skutečným sportovním utkáním, ve kterých za nás, ale třeba i za Rusko nastupuje na hřiště stejný počet hráčů. V roce 1969 jsme tak mohli v hokeji Rusy porazit a představovat si to jako odplatu za to, že v souboji „na tanky“ to v předešlém roce vyhráli. Na kolbišti mezinárodních vztahů ale silní využívají své síly a vlivu a pravidly se nechají limitovat, jen když se jim to hodí.
Z toho hřiště navíc nejde odejít. Jediné řešení je proto mít spojence. Najdi si spojence, s nímž sdílíš maximum hodnot, buď férový a spolehlivý a tím si vytvoř naději na to, že spojenci se budou chovat stejně. Jenže u spojenectví nestačí, že jej prokazují a krví platí vojáci v boji. Musí mu věřit i samotná společnost. Aby mohla věřit, musí rozumět a pak být schopna věřit.
Tmelem společnosti je důvěra
Základním tmelem společnosti je důvěra spojená se schopností správně vybírat, komu věřit. Nerezignovat na důvěru a zároveň si udržovat schopnost pochybovat. To je strategická dovednost budoucnosti, která nám zatím stále uniká. Stejně tak ubývá věcí, které jsme ochotni přijímat jako společné.
Přes to všechno to s námi není tak špatné: zdá se, že úcta a vděk vůči padlým vojákům je jednou z těch věcí, na kterých se shodnout stále dokážeme. Smrt našich vojáků v Afghánistánu je samozřejmě stejnou tragédií jako úmrtí dělníka sraženého na D1 nebo smrtelný úraz řidiče sanitky, jemuž bezohledný řidič nedal přednost. V něčem je ale smrt vojáka, policisty nebo hasiče ve službě přece jen jiná: z položení života ve službě vlasti se může stát symbol, který společnost spojuje. Absolutní, definitivní, společný všem, kdo tvoří stát, v jehož službě padli. V takových okamžicích se ukazuje, zda má společnost stále zdravé jádro, které cítí symboliku oběti pro druhé.
A přesně proto je takový symbol tím, co spolehlivě rozzuří do ruda trolly, radikály a populisty těžící z radikálního rozdělování společnosti na „my“ a „oni“. V symbolice oběti našich vojáků získáváme něco, co nás dokáže přimět, abychom si uvědomili, co máme společné. Nezahoďme to, těm klukům to dlužíme.
Autor: Podplukovník Otakar Foltýn, Generální štáb AČR
