simonka_petr.jpg
  • 18.1.2021
  • Tereza Mrkvičková

Dnešním dnem uběhlo přesně 30 let od tragického úmrtí příslušníka československého samostatného speciálního protichemického praporu, který byl nasazen v Saúdské Arábii.Myslím si, že nikdo z nás, kdo si pamatujeme ony lednové dny před třiceti lety, nezapomene na to, jak jsme tehdy v televizi i novinách s napětím sledovali zahájení a následný průběh operace Pouštní bouře, která si kladla za cíl osvobodit Kuvajt od irácké okupace. Přicházející zprávy jsme sledovali s obavami, protože jsme věděli, že Saddám Husajn má silnou a dobře vyzbrojenou armádu, která mimo jiné disponuje i arzenálem chemických zbraní, které se v minulosti nerozpakovala použít jak ve válce s Íránem, tak proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu. Náš mimořádný zájem a zároveň i oprávněné obavy však vzbuzovala rovněž ta skutečnost, že se v rámci koalice osmadvaceti zemí do válečných akcí poprvé od 2. světové války zapojilo i Československo a my tak měli na místě svou speciální protichemickou jednotku, která byla do Perského zálivu vyslána na základě dohody mezi vládami ČSFR a Království Saúdské Arábie.

Jednotka sestávala z velitelství, tři protichemických odřadů, zdravotnického odřadu, roty týlového a technického zabezpečení, strážní roty, spojovací čety a skupiny učitelů protichemického zabezpečení. Pro někoho bude možná překvapivé, že ji tvořili výhradně dobrovolníci, kteří do ní byli vybráni jak z řad vojáků z povolání, tak i vojáků základní služby, a to v posádkách Liberec (chemičtí specialisté), Hostivice (zdravotnický tým), Horní Počáply (týl a technické zabezpečení), Slaný (spojaři a část řidičů) a v neposlední řadě Prostějov a Chrudim (strážní rota). Celkem šlo o 169 vojáků, jimž velel plukovník Ing. Ján Valo.

Po přesunu do Saudské Arábie zaujala jednotka 24. prosince 1990 prostor v poušti poblíž města Hafar Al-Batin, kde prováděla průzkum zaměřený na zjišťování chemických nebo jaderných zbraní. V případě jejich nasazení se měla podílet na speciální očistě zasažených osob i techniky a poskytovat lékařskou pomoc.

Přestože měl Irák v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 673 okupovaná území Kuvajtu vyklidit nejpozději do 15. ledna 1991, nestalo se tak. Proto spojenecké síly zahájily krátce po půlnoci 17. ledna 1991 operaci Pouštní bouře. Ta si bohužel hned následujícího dne, tedy přesně před třiceti lety, vyžádala první oběť v řadách naší jednotky. Při bojovém poplachu si četař Petr Šimonka nešťastnou shodou náhod způsobil průstřel břicha vlastním samopalem a utrpěnému zranění na místě podlehl. Petrovi tehdy nebylo ještě ani jednadvacet let. Narodil se 12. března 1970 v Ledči nad Sázavou a po absolvování SOU lesnického v Křivoklátě (obor lesní mechanik), pracoval jako dřevorubec u Lesního závodu v Plasích. V září 1989 nastoupil základní vojenskou službu u 12. spojovacího praporu v Karlových Varech, kde působil jako řidič a stejnou funkci zastával až do své smrti i v Saudské Arábii. Pochován byl se všemi vojenskými poctami 31. ledna 1991 v Rakovníku.

Naštěstí se stal Petr Šimonka posledním padlým jednotky. Ta přitom byla v následujících dnech nasazena ve velice složitých podmínkách. Postupovala totiž spolu s vojsky prvního sledu a i přes negativní stanovisko tehdejší naší generality překročila hranice Kuvajtu. Zde překonala známou Saddámovu linií minových polí a svou válečnou pouť po podpisu příměří ukončila jen několik málo kilometrů jižně od hlavního města Kuvajt City.

Ještě v průběhu nasazení byla jednotka 5. února 1991 dodatečně posílena o 37 vojáků, převážně výsadkářů, avšak již v průběhu května 1991 se její příslušníci postupně vrátili zpět do vlasti. Po celou dobu svého bojového nasazení byla jednotka příkladem vysoce profesionálního přístupu k plnění všech svěřených úkolů a mimořádnými výsledky, jichž dosáhla, přispěla k budování vysoké prestiže našich vojáků v očích spojenců a zároveň položila základy moderních tradic Armády České republiky. A to přesto, že si to před oněmi třiceti lety u nás uvědomoval bohužel jen málokdo.

Text a foto: plk.gšt. v z Eduard STEHLÍK

Fotogalerie